Můj příběh

„Jsem duší cestovatelka, tělem jogín, povoláním účetní, filozofií vegan a milovník zvířat. Mou vášní je pomáhat lidem najít vlastní životní cestu.

Při terapiích se zaměřuji na odkrývání temných zákoutí duše a hledání cesty ke světlu.“

Studentka života aneb bolestný reset mozku

Když se zamyslím nad tím, kým jsem dnes, popsala bych se jako čarodějku, teleportující se z šedi středního věku do pohádkové zahrady nových prožitků a radostí. Život považuji za jednu úžasnou, dobrodružnou cestu.

Mým posláním je pomáhat lidem při hledání jejich životní cesty.

Zkušenosti z vlastního života sdílím na blogu a pomáhám tak lidem vyvarovat se chyb, kterými jsem se učila já. Do těchto dní jsem si prošla již řadu rolí. Byla jsem neposlušnou dcerou, učenlivou studentkou, nepřizpůsobivou zaměstnankyní, partnerkou mnoha tváří, úspěšnou podnikatelkou a manželkou na půl úvazku.

Život je ten nejlepší učitel, stačí mu jen naslouchat.

Každá životní role přináší řadu prožitků, které mohou být podkladem pro příběh a z něj vycházející poučení. Na vlastní kůži jsem vyzkoušela, co mi tyto role přinášely dobrého a jak jsem se dostala až na hranici boje o život.

Ráda se s vámi o tyto zkušenosti podělím.

Co jsem vlastně zač?

Jsem jedináček, takže veškerá pozornost mých rodičů byla upřena k zhmotnění jejich snů skrze mě. Jako malá jsem si užívala na výsluní jejich pozornosti, ale s přibývajícím věkem se situace měnila. V pubertě jsem si vynahradila veškerou poslušnost dětství a přivodila tak rodičům nejednu bezesnou noc.

Toužila jsem pomáhat lidem, ale ke studiu klasické medicíny jsem neměla ty správné předpoklady. Rodiče mi proto doporučili, věnovat se ekonomii, protože mě bavila matematika a logika. Studium mě bavilo, a tak jsem na své sny pozapomněla.

Po ukončení střední školy jsem nastoupila na pozici účetní-ekonom, ale vnitřně jsem chtěla něco víc. V klasickém školském systému jsem proto vystudovala VOŠ (veřejné právo) a sbírku titulů rozšířila i o MBA (marketing, management).

Pořád mi však něco chybělo...

promoce 2013

Stále jsem hledala odpovědi na otázky, které mi kladla duše, a proto jsem studovala i úplně jiné obory:

  • východní filozofii (tradiční čínská medicína, TAO, buddhismus);
  • péči o všechny bytosti (terapeutické masáže lidské i psí);
  • terapie (aroma, balanční cvičení, Reiki, NLP, EFT);
  • sport (jóga, potápění, turistika);
  • ezoteriku (tarot, kyvadlo, I-Ting);
  • osobní rozvoj (koučování, time management) atd.

Otázky však s počtem přečtených knih a navštívených kurzů spíše rostly, než ubývaly. V práci jsem toužila něco tvořit, pomáhat a posouvat se. Místo toho jsem narážela na nesouhlas kolegů a nechuť nadřízených.

Proč měnit zaběhlý systém a klid?

Ve třiceti přišel zásadní zlom. Naplno jsem vstoupila do role podnikatelky. Zprvu jen účetní, pak lektorky účetnictví. Šťastnou náhodou jsem se spojila s úžasnou kolegyní a společně jsme vytvořily velmi úspěšné vzdělávací centrum.

Jak společnost rostla, rostly i naše rozdílné pohledy na podstatu práce, což vyústilo v můj odchod a založení vlastní společnosti.

Pak přišel i můj Osudový muž a já se vdala. Věřila jsem, že je to navždy a neviděla signály blížícího se krachu. On žil a pracoval v Belgii, já v Čechách. První společné roky byly nádherné. Pokud to šlo, střídali jsme žití na obou místech.

Když to povinnosti neumožnily, těšili jsme se jeden na druhého. Porušila jsem Ruizovu Třetí dohodu „Nevytvářej si žádné domněnky“. Věřila jsem, že to, co vyhovuje mě, vyhovuje i mému muži a tak to bude napořád.

K hledání řešení mě donutila až vážná nemoc.

To mnohaleté přetěžování organismu nemohlo zůstat bez odezvy. Už jako mladá jsem měla vážné problémy s imunitou a díky dvěma úrazům páteře jsem si zvykla na to, že tělo prostě bolí.

Ignorovala jsem, když se mě snažilo laskavě přibrzdit.

Veškeré vzdělání mi bylo k ničemu, protože jsem ho nepoužívala i pro sebe.
V partnerství jsem se necítila šťastná, a tak jsem si prázdnotu srdce kompenzovala další a další prací.

Té jsem brzy obětovala celý osobní život. Prostě jsem pracovala nebo studovala. Přestala jsem mít čas na přátele, takže postupně z mého života odešli. Když mi bylo smutno, přidala jsem si další práci.

práce na účetních závěrkách (od 4 hodin ráno)

Prázdnota kolem se začala rozšiřovat.

Vše došlo až tak daleko, že jsem totálně vyhořela. Emoce se pomalu zploštěly. Nedokázala jsem se z ničeho radovat. Když už jsem si konečně udělala čas, abych vyrazila s několika málo věrnými přáteli třeba do kina, cítila jsem se tak unavená, že bych šla raději domů spát.

Dnes to šílenství vidím a nevěřím, že jsem něco tak hrozného mohla svému tělu udělat.

S manželem se mi na čas síla vrátila. Užívala jsem si společného cestování, které je mou velkou vášní i radosti z blízkosti podobně smýšlejícího člověka. Pokusili jsme se náš časově náročný život stabilizovat důsledným plánováním všech aktivit. Stejně jsem se cítila na pokraji sil.

Je třeba smířit se se skutečností, že život se prostě nedá vymyslet.

Však to asi sami znáte:
„Bůh se nejvíce směje, když člověk začne plánovat.“

Byly doby, kdy jsem nepociťovala žádnou radost. Byly chvíle, kdy jsem se uvnitř cítila naprosto šedá a prázdná. Navenek jsem se samozřejmě tvářila spokojeně a v pohodě. Tělu už naštěstí trpělivost úplně došla.

Bulku u prsu jsem se snažila nevidět.

Když začala růst, rapidně jsem snížila pracovní i osobní tempo. Nikdo nechápal. Na otázky, co se děje jsem uměla jen zalhat: „To bude dobré.“ Nebylo! Zkolabovala jsem 3 měsíce po svatbě.

Najednou se vše zastavilo. Začaly mi vypovídat orgány – nemohla jsem dýchat, jíst, měla jsem problémy s ledvinami. Všechny životně důležité orgány postupně ztrácely sílu.

Odmítla jsem klasickou léčbu a začala hledat vlastní cestu.

Pomalu jsem rozmotávala všechny uzlíky a odbočky, které já sama za ta léta nashromáždila. Začala jsem dbát o své základní potřeby – hodně spát, dobře jíst, trávit čas venku. Při odpočívání na sluníčku bylo osvěžující si uvědomit, jak krásně modrá je obloha, jak příjemně zpívají ptáci, jak chladivá je ranní rosa.

To vše jsem poslední roky nevnímala. Pocítila jsem nesmírný vděk.

Miluji život. Nemám v sobě slabost se vzdávat, když je život tak úžasné dobrodružství.

Při procházení minulostí jsem měla pocit, jako bych pomalu čistila hodně hlubokou vodní nádrž. Nahoře je voda celkem průzračná. Čím níž se člověk dostává, tím větší bahno vidí. Jdu po obtížné cestě, ale jsem za ní vděčná.

má psí léčitelka

Vize dál

Ještě nejsem u konce své práce. Stále nacházím další a další temná místa, která potřebují pročisti, prosvětlit. Ani zdaleka nemohu říci, že bych už vše zvládala bez chyb. Vidím ale, že jdu správnou cestou.

Vzdělání je z mého pohledu důležité, protože rozšiřuje obzory a posiluje mozek. Ty největší pravdy jsou však ukryty v maličkostech každého dne. K čemu bylo, že já sama měla všeobecný přehled, když jsem celou tu dobu přehlížela to nejdůležitější. Volání o pomoc vlastní duše. Až totální kolaps organismu mě donutil se zastavit.

Jedna moudrá žena mi kdysi napsala: „Nezapomínej si život naplňovat tím, co máš ráda:

  • Dívat se na oblíbené filmy
  • Poslouchat oblíbenou hudbu
  • Nosit oblíbené oblečení
  • Vařit si oblíbené jídlo

Obklop se milými věcmi a dělej, co děláš ráda. MILUJ KAŽDOU CHVILKU SVÉHO ŽIVOTA!

Často si teď na ta slova vzpomenu a snažím se podle nich i žít. Z toho, co mám za sebou, mohu čerpat hodně informací o tom, co pro mě bylo dobré a co byla draze vykoupená zkušenost. Ráda budu své úvahy sdílet s těmi, kdo budou mít chuť číst.

Terapie mi dávají smysl

Před několika lety mi vstoupila do života kniha úžasné terapeutky Brandon Bays - Cesta. Najednou mi mnoho věcí v životě začalo dávat smysl. Začala jsem tedy studovat léčebnou metodu, kterou Brandon používá.

V prvních měsících jsem zkoušela účinky pouze na sobě a na svých přátelých. Nyní už se věnuji terapiím i u svých klientů. Vnímám obrovský přínos, který má tato metoda pro ty, kdo se rozhodnou pracovat sami na sobě.

Sama s každým dalším procesem získávám nové zkušenosti, náhledy a hlavně neuvěřitelné životní příběhy. Jsem vděčná každému, kdo má ve mě důvěru a poodkryje mi část své duše.

Každé takové sdílení totiž naplňuje mé životní poslání - pomáhat při hledání vlastní životní Cesty...

Pokud aspoň pro někoho budou mé příběhy inspirací pro vlastní životní cestu, budou mít tyto řádky smysl. Vždy je možné přijmout jakékoli změny a nikdy na nic není příliš pozdě.

A hlavně. Jak říká staré čínské přísloví:
„Dříve, než se zítřek stane včerejškem, lidé často přehlédnou šance, které jim nabízí dnešek.“

Tak pojďme být skutečnými tvůrci svého života!