Nejsem dost dobrá

Kolikrát v životě jste už tuto větu slyšeli? Asi mnohokrát. A teď ruku na srdce. Kolikrát jste jí vyslovili, nebo si jí aspoň pomysleli ve spojení se sebou? Při své poslední pobytové terapii jsme společně s klientkou narazily právě na tuto větu.

Dostaly jsme se k jejímu sebehodnocení. Úplně bez rozmyslu ze sebe vypravila: „Jsem naprosto hrozná, nic moc neumím a jsem příšerně tlustá.“ Podívala jsem se na ní a užasla. Proti mně totiž seděla krásná a inteligentní mladá žena.

Kde se v nás berou tak hluboce zakořeněné nepravdy?

S touto klientkou, říkejme jí třeba Petra, jsme se tedy ponořily do vzpomínek. Prošla si několik negativních emocí, až jsme se dobraly k místu největší bolesti. Tenkrát pětiletá Petra zažívala šikanu od svého bratra a posměšky od blízkého okolí.

Aby její tělo vydrželo ten negativní útok na její duši, začalo se obalovat. Jednoduše si vytvářelo ochranné vrstvy, aby mu vnější svět tolik neubližoval. Tuto obrannou reakci si Petra uložila i do dospělosti.

Když jí někdo ranil, začala přibírat na váze. Pak měla ke svému tělu ještě větší odpor a vrhla se do diety. Sice zhubla neuvěřitelných 15 kg za jeden rok, ale stále si nepřipadala krásná. Hledala další nedokonalosti, za které by se mohla na své tělo zlobit.

Někdy i spoře osvětlená cesta přináší odpověď…

Pochopení je poloviční vítězství

Když Petra uviděla příčinu svého trápení s váhou, pochopila, že odmítání vlastního těla jí ke zlepšení stavu nepomůže. Začaly jsme tedy pracovat na probouzení lásky a radosti. Postupně si dodala odvahy a uznala krásu, kterou nosí v sobě.

Přes slzy se dostala až k pocitu uvolnění a sebepřijetí. Po terapii jsem pro ní připravila jednoduché návody, jak nadále pracovat na rozvoji vnitřní sebelásky a uzdravení duše. Společně jsme sestavily plán každodenní péče, který jí pomůže nalézt sebe sama.

Tento příběh není ani zdaleka ojedinělý

S pocitem „nejsemdostdobráctví“ se setkává mnoho z nás. Převážně my, ženy, máme tendence podceňovat se na mnoha úrovních. Důsledkem tohoto klamného vidění vlastní osoby pak často bývají problémy ve vztahu, nízké sebevědomí a opakované životní neúspěchy.

V příbězích klientů se pak setkávám s tématy šikany na pracovišti nebo podceňování v rodině. Časté je také vybírání si stále stejného typu partnera, který má diametrálně odlišnou povahu nebo dokonce sklony k násilí.

Co dělat, abychom se do podobních situací nedostávaly?

Prvním předpokladem změny je, uvědomit si příčinu svého problému. Někdy se odpovědi dopátráme sami, ale většinou je jednodušší a často i rychlejší, vyhledat odbornou pomoc. V doprovodu terapeuta snáz najdeme ukrytou vzpomínku na situaci, která v nás vytvořila nesprávný vzorec chování.

Samotné pojmenování problému ovšem nestačí. Asi nejtěžší částí celého procesu změny je pevné rozhodnutí s tím něco udělat. Životní změna je totiž často jednou z největších překážek. Lidé se začnou vymlouvat, že jejich situace není tak zlá a rozhodnou se „to vydržet“.

Často tím pouze oddálí okamžik, kdy je jejich pocity doženou a donutí je situaci řešit. Běžně se tak děje přes fyzické tělo. Objeví se zdravotní obtíže, poruchy spánku, zhoršení zažívání. Tělo prostě začne křičet o pomoc.

Samotná terapie, při které se klient noří do svých vzpomínek nebývá úplně příjemná. Na povrch vychází mnohé negativní emoce. Nejčastěji se setkávám s tématem strachu, nenávisti a ublížení. Chvilkové odevzdání se těmto pocitům však přináší tolik potřebnou úlevu.

Následně se s klientem vracíme po všech zviditelněných vzpomínkách a čistíme je nově nalezenou radostí, důvěrou a energií. V této části terapie dochází k narovnávání minulých křivd a bolestí. Díky tomu se rozpouští i naše dřívější chybné vzorce.

Po ukončení terapie často dochází k téměř okamžité změně. Nejen, že sám klient se cítí klidnější a vyrovnanější, ale vyzařuje tyto vnitřní pocity i do okolí. Díky tomu dochází k nápravě vztahů s blízkými i k přitahování pozitivnějších situací.

Co je důležité uvědomit si na závěr?

Existuje princip zrcadlení. To znamená, že okolí odráží to, co my vyzařujeme. Pokud tedy cítíme jakýkoli odpor k vlastnímu tělu, přitahujeme lidi, kteří nám naše pocity „potvrdí“ svým chováním. Je to velká škola, i když často dost bolestná.

Mnoho z nás touží po lásce nějaké spřízněné duše. Představujeme si, jak bude nádherné, až potkáme bytost, která nás bude milovat tokové, jací doopravdy jsme. Problém je v tom, že právě proto, jací jsme nemilujeme sebe sami. Jak pak máme najít někoho, kdo to udělá za nás?

A tak bych mohla pokračovat stále dál a dál. Každý máme ve své duši pečlivě uložené truhličky plné starých jizev a bolestí. Pokud však v sobě najdeme odvahu je otevřít a vyčistit, můžeme konečně přijmout světlo a začít zářit na cestu i druhým.

Pokud vás toto téma zaujalo, přidejte se k nám v naší facebookové skupině Stopy na cestě a podělte se o své zkušenosti a názory.

Těším se na vaše písmenka.
Vaše Eva

Eva je duší cestovatelka, tělem jogín, povoláním účetní a milovník zvířat. Její největší vášní je pomáhat lidem najít vlastní životní cestu. Je autorkou a spolutvůrkyní projektu Pobytové terapie aneb 24 hodin od nás pro vás. Její osobní příběh můžete nalézt zde>> Pokud chcete Evě něco sdělit, pište na averepova@seznam.cz nebo se připojte na Facebook
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.