Proč jsem se rozhodla psát blog?

První impulz pro psaní blogu přišel úplně nevinně. Mnoho let cestuji a vždy si kromě zážitků přivážím i podrobný itinerář cesty a hromadu fotografií. Za ty roky mám už množství materiálu, který jsem potřebovala roztřídit.

Teď nejsou pro svobodné cestování příznivé okolnosti, a tak jsem aspoň v duchu procházela místa z fotografií. Před očima mi vyvstávaly zážitky, které s tím kterým místem zůstanou v mém srdci spojené. Najednou se z nich začaly skládat celé příběhy.

Příběhy miluji nejen poslouchat, ale i vyprávět.

Vím, že pomocí příběhů se fantazie člověka může dostat na jakékoli místo na světě. Ne vždy je ovšem možné, abychom se i fyzicky mohli okamžitě na takové místo podívat. Mým záměrem je poskytnout čtenáři možnost, zavítat tam, kam ho ve svých příbězích pozvu.

Věřím na energie a na to, že jakou energii vyzařujeme, takovou i přitahujeme. Už dlouhou dobu se kvůli své nemoci snažím na vlastním těle testovat tyto přírodní zákonitosti a neustále se mi potvrzuje základní pravidlo.

To, co vysílám, to také přitahuji.

Ráda pozoruji reakce lidí na určitou situaci. Před časem (ano v dávné době, kdy ještě naše tváře nehalila roušková bariéra) jsem sjížděla v pražském metru po eskalátorech a napadlo mě, vyzkoušet reakce lidí na úsměv. Prostě jsem se usmívala na lidi, kteří jeli opačným směrem.

A víte, jak to dopadlo?

Z celého toho velkého proudu stoupajících lidí mi pouze dvě dámy úsměv opětovaly. Děkuji za vás! Ale není to tak trochu málo? Většina reakcí byl úlek. Jako by říkali: „Proč to dělá?“, „Jsem jí k smíchu?“. Žádné uvolnění, žádná radost. Jen apatie nebo údiv.

Doufám a věřím, že ti, kdo nezareagovali rovnou si aspoň dodatečně uvědomili, že šlo o pouhé gesto radosti a tiché přání pěkného dne. Snad jim tedy tato energie pronikla přes posmutnělé oči do srdce a vykouzlila aspoň dodatečnou chvilku radosti.

A tady je výzva pro vás.

Pojďme zářit v podobném duchu i teď. Já vím, přes roušku to není tak snadné, ale nezapomínejte, že oči jsou branou do srdce. Usmívejte se srdcem a oči budou váš úsměv šířit dál. Třeba tímto malým gestem uděláte někomu radost.

A hlavně, vy sami se budete cítit lépe.

Tento blog vnímám jako určitý druh terapie. Stává se pro mě místem, kde mohu naprosto svobodně vyjadřovat své názory a sdílet příběhy, které jsem za svůj život zažila já nebo někdo z mého okolí. Osobně příběhy miluji pro jejich schopnost poučit nebo prostě jen říci:

„Neboj, nejsi na to sám/sama. Máme podobný příběh.“

Jak se můžete dočíst v mém příběhu, procházím životem a sbírám opravdu různorodé zkušenosti. Je to jako studium ve škole. Někdy se podaří zkoušku zvládnout na první pokus, někdy je potřeba si daný test zopakovat. I když v životě naprosto pohoříme, život tím nekončí. Můžeme se poučit a složit reparát.

Nejdůležitější je, aspoň se o nějakou změnu snažit. Zamyslet se nad sebou samými. Jsme opravdu tokoví, jací být chceme? Ne vždy se nám líbí, co vidíme a cítíme. V tom případě krok do akce vyžaduje velkou osobní odvahu, protože dost často změna bolí. Pokud se aspoň pokusíme nalézt řešení, Vesmír nám s reparátem určitě pomůže.

Já jsem také musela udělat velký krok za hranici své komfortní zóny, abych otevřela srdce a veřejně vystoupila se svými názory. Anonymita přináší výhody. Pokud v bezpečí čtyř stěn nadáváme na kde co, mnoho lidí nás nevidí. Nevidí nás, ani když nabízíme pomocnou ruku.

Vystoupit potom ze stínu a veřejně projevit svůj názor, to už je věc jiná. Nejen, že je třeba přijmout odpovědnost za své chyby a omyly, ale postavit se za svou pravdu a snažit se případným odpůrcům dokázat, že se mýlí.

Zdá se mi, že z mnoha lidí se stali pouze ustrašení pozorovatelé. Sledují druhé lidi, zprávy, televizi. Pozorují svůj strach a pomalu mu propadají. Nesnaží se ho pochopit a získat nad ním kontrolu. Místo života přežívají v každodenní rutinně.

A čekají na to, až …

Až bude jiné roční období, až se odstěhují z nevyhovujícího bytu, až budou mít více peněz, lepší práci. Někteří čekají, až se změní jejich partner, až děti vyrostou … Do této čekající sbírky přibylo v posledním roce další AŽ… až bude vakcína, až zvítězíme nad virem!

Víte, co mají tito lidé společné?

Dobrovolně se uzavřeli v čekárně. Neslyší a necítí, co říká jejich srdce, jejich duše. Možná se jen bojí. Aktivní život vyměnili za čekání na něco nebo na někoho. Jejich strach je někdy vyburcuje maximálně do kritizování a v horším případě i k napadání druhých.

Když se pak na ně obrátí pozornost okolí s konstruktivní otázkou, zmohou se většinou jen na bezduchý útok. Nejsou to ti, kteří by se snažili jakkoli přispět nebo pomoci. V koutku rádoby odůvodňují, proč právě oni nic dělat nemohou.

Znáte rčení: „Kdo chce, hledá možnosti, kdo nechce, hledá výmluvy“?

Také jsem patřila do skupiny čekatelů. Jako účetní jsem byla vlastě stále v nějakém očekávání. Čekala jsem, až mi klienti přinesou doklady, až budu mít po daních, až mi zaplatí dlužníci. Až, až… až jsem v čekárně skončila i já. Snažila jsem se lidem vyhovět za každou cenu. Můj čas a mé zdraví bylo vždy až na druhém místě.

I o těchto svých chybách budu na blogu psát.

Články jsou jak STOPY NA CESTĚ – z různých oblastí mého života.

  • Cestování
  • Veganství
  • Osobní názory a postoje
  • Zdraví atd.

Některé články jsou lehoučké a přenesou vás na místa, kam jsem se měla možnost podívat. Jsem prostě účetní cestovatelka, která si ráda zaznamenává vše, co viděla, ochutnala, zažila. Pak o tom vyprávím a těší mě, když tím někomu pomohu například s výběrem destinace pro vlastní cestu.

Další jsou zaměřené na mou životní filozofii – veganství. Ráda se s vámi podělím o recepty, které jsem vyzkoušela nebo o místa, kde si můžete opatřit vhodné suroviny. Veganství však ani zdaleka není jen o jídle, a proto se s vámi budu dělit i o související informace.

A některá témata mých článků píše sám život. Nic není černé nebo bílé, a tak ani žádné téma není jen smutné nebo veselé. Pozorný divák vždy zaznamená jemná upozornění. Pokud vědomě vnímáme, z každé životní zkušenosti se můžeme hluboce poučit.

Cítím potřebu veřejně sdílet to, co provází můj život. Snad se díky tomu někdo z vás zastaví, zamyslí a třeba mu to udělá radost. To je podle mě univerzální lék na všechny neduhy – jak na ty fyzické, tak na ty duševní.

Eva je žena, podnikatelka, majitelka účetní kanceláře a lektorka účetních kurzů. Je autorka on-line výukové řady pro začínající účetní, eBooku Podnikatelská kuchařka. Eva je partnerka, skoro-máma úžasných duší, kamarádka, vrba a především milovnice života. Své cesty pečlivě dokumentuje a vytváří on-line průvodce po místech, která navštívila. Její osobní příběh můžete nalézt zde>> Pokud chcete Evě něco sdělit, pište na averepova@seznam.cz nebo se připojte na Facebook
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.